Alchymie tajemství – Skvělý začátek nové série s tou správnou podzimní atmosférou | RECENZE

Právě od téhle chvíle mě knížka chytla nejvíc. Má v sobě dark academia atmosféru, ale zároveň i silný treasure hunt vibe, protože Holland musí pátrat, spojovat stopy a hledat něco, o čem vlastně neví skoro nic. Zasazení do období Halloweenu to celé ještě umocňuje. Všudypřítomný pocit, že se čas krátí, smrt číhá někde v pozadí a každá další hodina má svou váhu, dodává příběhu napětí. Halloween skvěle podporuje celkovou náladu knihy plnou tajemství, neklidu a neustálého pocitu, že Holland běží proti času.

48 hodin do smrti a tajemství, které nechce být odhaleno

Moc mě bavilo i samotné prostředí Los Angeles, města, kde se plní sny a které je jedním ze symbolů americké kultury. Každodenní realita se tu postupně mísí s mystikou a člověk začne mít pocit, že pod tím známým světem existuje ještě nějaký další, skrytý. Magie se nenápadně prolíná s běžnými místy a situacemi, až si chvílemi říkáte, jestli by něco takového vlastně nemohlo existovat i doopravdy. Právě v tom jsem cítila lehké Harry Potter vibes, jen bez bezpečí Bradavic. Tohle je mnohem temnější a nejistější svět, ve kterém Holland vůbec netuší, komu věřit a jaká pravidla vlastně platí.

Hodně se mi líbilo i to, že se během pátrání postupně dozvídáme víc o samotné Holland. Nejen to, co právě dělá, ale také kdo vlastně je, kdo byli její rodiče, proč ji legendy tolik přitahují a co všechno si s sebou nese z minulosti. Do toho se rozplétá její vztah se sestrou, který je mnohem složitější, než se na začátku zdá. Autorka podle mě dobře vyvažuje současné pátrání s odhalováním minulosti, takže člověk nemá pocit, že se všechna vysvětlení dozvídá najednou. Spíš si postupně skládá obrázek o Holland a s každou další odpovědí přichází nová otázka.

Alchymie tajemství

Skvělý začátek nové série s tou správnou podzimní atmosférou

A čím víc se blížil konec, tím míň jsem věděla, komu věřit. Každý něco skrývá, každý má vlastní motivaci a každý může Holland kdykoliv podrazit nohy. Právě tohle mě na celé knize bavilo asi nejvíc. Nikdo jí tak úplně nelže, ale zároveň jí skoro nikdo neříká celou pravdu. Vedlejší postavy díky tomu nepůsobí černobíle, protože jejich jednání má většinou nějaký důvod. Člověk je chvíli chápe, chvíli podezírá a pak na ně zase úplně změní názor. Pořád jsem v jejich chování hledala něco navíc a přemýšlela, kdo má co za lubem.

A závěr? Ten mě dostal. Najednou do sebe začnou zapadat věci, které předtím působily nenápadně, a některé momenty dostanou úplně jiný význam. Přesně ten typ konce, po kterém si člověk v hlavě zpětně prochází předchozí kapitoly a říká si, jak mu to mohlo uniknout. Na poslední stránky jsem zírala s pusou dokořán. Takový cliffhanger člověk aby pohledal. Alchymie tajemství pro mě fungovala hlavně díky atmosféře, nejistotě a pocitu, že pod obyčejným světem pořád číhá něco dalšího. A po tomhle konci pokračování potřebuji ideálně hned.

Ukázka z knihy:

„Poprvé ses o tom doslechla ve frontě v bufetu. Nejspíš jsi to měla rovnou pustit z hlavy. Ty fámy ti ale uvízly v mysli jako otravná odrhovačka, hlodaly v tobě jako nevyřešená hádanka. Až tě nakonec zavedly sem. Na parkoviště, které se zjevně neřídilo předpovědí počasí. Dnes večer měla být obloha jasná a plná hvězd, ty ale cítíš, jak ti moknou prsty u nohou. Kapky vody se dychtivě rozstřikují kolem, když běžíš v sandálech po chodníku. Pouliční lampy poblikávají v rytmu tvých čvachtavých kroků.

Ještě ti nedochází dech, ale zpomalíš a zastavíš se pod markýzou. Velká rudá písmena nápisu JIŽ BRZY žhnou a vrhají neonové stíny na pokladní budku ve stylu retro, která je polepená vybledlými plakáty na dávno minulé atrakce. Na jednom stojí vyšisovaným žlutým písmem jméno Veroniky Lakeové a z dalšího se usmívá černobílá Loretta Youngová. Lorettin plakát je na film Nezapomenutelná noc a ty doufáš, že taková bude i ta dnešní.

Nevíš jistě, jestli jsou ty historky pravdivé, ale když vcházíš do vestibulu kina, napůl očekáváš, že propadneš králičí norou.“