Nultá hodina

Pokud vás neláká nebo nic neříká politická situace v letech 1946-1949, Nultá hodina není tím pravým ořechovým. Politiky je zde opravdu hodně, hraje hlavní roli. Příběh Hedviky je až na druhé koleji. Nebo tak jsem to alespoň vnímala. Ale bavilo mě to. Styl autorky mi sedí a ta doba mě hodně zajímá. Dokonce jsem se několik věcí dozvěděla, třeba o přítelkyni Jana Masaryka.

Je Jana Pončarová autorkou silných knih o ženách, které si zaslouží naši pozornost ? Pokud Vás nepřesvědčila doteď, přináší v této knize opět sondu nejen do nitra silné osobnosti, ale jako bonus také zcela jiný úhel pohledu na dobu po konci války. Hedvika Adlerová je poloviční židovka a v době okupace byla rodiči poslána do Londýna, kde s zapojila do ženského odboje jako řidička. Po návratu do Čech, do prázdninového domu svých rodičů ji však žádná selanka a euforie z konce války nečeká. Je konfrontována nejen se situací ve vesnici, kde dům stojí, ale také se jí nedaří navázat v manželství s Bedřichem, který s ní do Londýna neodjel. Těžká doba je i na politické scéně, k moci se pomalu dostávají komunisté a těm co bojovali na špatné straně barikády začíná být život skutečným bojem o přežití. Na autorce si cením zejména toho, že ve svých knihách pracuje se zjevně důkladně nastudovanými dobovými reáliemi a nechybí ani skuteční lidé jako třeba Jan Masaryk a jeho tehdejší přítelkyně Marcia Devenportová. Čtenář může lehce nabýt dojmu, že postava je také založena na skutečném příběhu. Jak to s Hedvikou a jejím osudem nakonec dopadne se dozvíme ve strhujícím příběhu, který končí všelijak jen ne happy endem.

Hlavní hrdinka Hedvika se vrací po válečné službě v Africe domů, do poválečného Československa. Ale hrůzy války nezanechaly nic takové, jako bylo dřív. Kromě trosek svého domu, tu má i manžela, se kterým se za tu dobu odcizila. Podaří se jí v nové době navázat na původní život? Typické téma pro paní Poncarovou – silná žena a historie naší země. To, jak autorka píše, mi je neskutečně blízké. Moc si užívám každou její knihu, ani tato nebyla výjimkou a líbila se mi stejně, jako všechny předchozí. Příběh mě od začátku pohltil. Chtěla jsem vědět víc, jaká je minulost Hedviky, kde všude byla, co se tam dělo. Navíc jsem si hlavní hrdinku okamžitě zamilovala. Díky tomu jsem se do ní dokázala vcítit a emoce tak pracovaly naplno. Prožívala jsem s Hedvikou každou stránku a každou její vzpomínku. Ke konci jsem místy ani nedýchala a samozřejmě i nějaká ta slzička ukápla. Ač Hedvika není skutečná postava, ale mohla tady nějaká taková žena být, na pozadí sledujeme opravdové hrdiny a historické osobnosti, které ovlivňovaly dění v Československu. Je zde skvělo ukázáno, jak přišel k moci komunistický režim, jeho začátky. To, kdo ho propagoval a kdo naopak proti němu bojoval. Tohle si z dějepisu nepamatuji, protože to tenkrát bylo pro mě nudné. Tady jsem to všechno vnímala a uložila do svojí mysli. V knize jsou jak vážná témata jako válka, komunistický režim, ztráta domova, ale i ta běžná, každodenní, jako láska, přátelství a touha mít svůj domov. Je zde skvěle ukázáno, jak málo stačí, aby se lidé změnili, a to jak k dobrému nebo horšímu. Úžasná kniha, skvělý příběh, nádherně napsaná!

Od Jany Poncarové jsem četla skoro všechny knížky a jako ty ostatní se mi moc líbila. Velmi jsem ocenila popis politické situace, tato doba mne zajímá a zde je to pro čtenáře ( i nepolíbeného) dostatečně srozumitelně popsané.

Hedvika Adlerová je snad první hlavní hrdinka Jany Poncarové, která je smyšlená. Ale ve svém příběhu vystupuje tak plasticky a reálně, že jsem pořád měla pocit, že čtu o skutečné osobě. Příběh je zasazen do období mezi dvěma (pekly) režimy. Hedvika se na začátku příběhu vrací do poválečného Československa po sedmi letech v Londýně a vojenské služby v Africe. Po návratu se snaží poskládat svůj někdejší život zpět do kupy, ale postupně zjišťuje, že mnoho věcí se nevratně změnilo a její život ani země už nikdy nebudou jako dřív. Sedmileté odloučení s manželem je odcizilo a události, které Hedvika během války zažila ji rozpoltily a v mnohém utvrdily. Zjišťuje, že se svým manželem Bedřichem už nemá společnou budoucnost. My sledujeme, jak si Hedvika dává svůj život do pořádku a bezmocně sleduje, jak jde její domovina z jedné totality do druhé. Tíha na duši a bezmoc. Tak bych popsala své pocity při čtení. Kniha o období, které jsem takhle zblízka ještě nikdy neviděla a jsem vděčná, že ho Jana Poncarová zpracovala, protože dokázala najít přesně tu rovnováhu mezi osobním příběhem postav a nastíněním politických událostí, aby to člověku něco předalo, ale necítil se, jakoby četl učebnici dějepisu. K tomu ještě na mě přenesla i tehdejší atmosféru popisem schůzí, demonstrací a večírků. To očekávání, nejistotu a zoufalství jsem si s Hedvikou prožila se vším všudy. 4,5⭐️/5⭐️